Po nekonečné Ladovské zimě, která se nemínila vzdát ani přes racionální argumenty, třeba že Velikonoce jsou svátky jara, konečně přišlo tolik toužebně očekávané jaro. A ne jen tak ledajaké. Ono jaro totiž očividně celou zimu trávilo do očí bijícím flirtováním s létem kdesi tam, kde léto zimu přečkává, a nyní nám ukazuje, co od něj za tu dobu stačilo pochytit.
Diplomová práce odevzdána, do začátku příprav na státnice ještě pár dní zbývá a tak jsem jednoho, bezmála třicetistupňového odpoledne popadl foťák a hrdinně vyšel vstříc alergenům mé milované přírody. Jelikož je jaro nutně spojováno s láskou a romantikou (a že jsem těch zamilovaných párů po cestě potkal), rozhodl jsem se zde trochu netradičně uvést pár mých veršů z písně, která sice o jaru vlastně vůbec není, avšak přesto v ní toto poetické roční období hraje svou nezastupitelnou roli. Jedná se o část textu písně "Slova obnažená" z mého prvního alba "Samomluva":
Už bylo dost čekání, vešlo jaro mezi domy, mezi paneláky a obnažené stromy,
co už nechtěly jen snít, po větru se ploužit, nastal čas se probudit! A přestat pouze toužit… Jen psát...
Když slunce začalo hřát, Jako dotek lidské dlaně ledy mezi břehy náhle rozhodli se tát. Světlo prosvitlo skrze mraky temné, jako oko Páně – tak neočekávaně
Paprsky co hladily, mé zmražené sny, když po tvářích mi tančily, po měsících tmy.
Kroky tanečnice, tak čisté při svítání, stále v oku slunečnice a pak k zemi se sklání, opojená…
Veškeré mé fotografie pak naleznete v sekci Fotogalerie.
Fotogalerie
[Z důvodu většího rozlišení fotek doporučuji před prohlížením stisknout klávesu F11]
