Lednová zkouška trpělivosti

První náznaky tohoto příběhu plného mnoha hodin testování, reklamací, špatných fotek, omotávání balíků lepicí páskou, psaní poetických mailů, ale také plný špatně odvedené servisní práce, obav a starostí, se objevily již v srpnu minulého roku. Pak nastalo dlouhé ticho, avšak hned začátkem tohoto roku započal příběh, který jen tak nevymyslíte. Již brzy ve Vašich kinech! Ehm, ještě jsem ani nezačal a už jsem se nechal unést. Zpět k článku.

Rád bych se s Vámi, milí čtenáři a kolegové fotografové, podělil o zkušenost, která zapříčinila to, proč jsem nemohl více jak měsíc používat svůj jinak skvělý fotoaparát Nikon D750. Ano, možná si říkáte, že to není zase tak strašná věc (zvláště, když nejste na foťáku existenčně závislý, co se příjmů týče), nicméně okolnosti, které Vám popíši níže, Vás jistě utvrdí v tom, že je tady něco špatně.

Předně bych rád podotkl, že mám společnost Nikon a její produkty, které využívám přes 7 let, opravdu rád. Nejen, že jsem s nimi maximálně spokojen, ale i přístup společnosti k zákazníkovi jakožto k uživateli jejich produktů, a také k zákazníkovi coby k umělci, je z mého pohledu na vysoké úrovni (jo, asi jsem ovlivněný i tím, že mou fotografii zvolil oficiální Nikon blog nejlepší fotkou měsíce, další mou fotku umístil mezi nejlepší fotky daného týdne a často mé fotky sdílí na oficiálním Facebooku Nikonu, ale to sem nepatří, jen jsem se chtěl asi pochlubit 🙂 ). Mým cílem tedy není v následujících řádcích hanit Nikon a dokonce ani jeho pražskou servisní pobočku. Rád bych se jen podělil o svůj zážitek z posledních pěti týdnů.

Výrobní vada D750

Byl srpen, slunce pražilo, děti prázdninovaly, probíhalo krásné léto roku 2016, který mimochodem OSN prohlásilo mezinárodním rokem luštěnin. Jako každý den si pročítám novinky ze světa a z oblastí, které mě zajímají. Takže umění, psychologie, technologie a další oblasti končící „ie“, tudíž i fotografie. Tehdy jsem narazil na článek sdělující mně, uživateli Nikonu D750, že série vyrobená v určitém období obsahuje výrobní vadu závěrky. Vzhledem k tomu, kdy jsem foťák kupoval, se dalo předpokládat, že mě čeká nemilé překvapení. Nikon vytvořil speciální stránku, kde stačí zadat výrobní číslo Vašeho produktu a ihned se dozvíte, zda jste vyhráli jackpot či nikoliv. Bylo to tam: „S lítostí Vám musíme oznámit, že Vaše D750 je ovlivněna výrobní chybou a doporučujeme zaslat fotoaparát do servisu k opravě. Klikněte, prosím, sem pro kontakt na nejbližší servisní středisko. Omlouváme se za způsobené komplikace“. Jupí… I když jsem za rok používání žádnou chybu, kterou v článku popisovali, nezaznamenal, přesto jsem tedy kontaktoval servisní středisko Nikon. Co kdyby ona chyba měla například vliv na životnost závěrky? Nebo co kdyby se objevila zrovna v nejméně vhodné situaci? Raději jim to pošlu, jsou to profíci, určitě to opraví rychle a já budu alespoň klidně spát. (HA!). Servisní středisko Nikon ČR sídlí v Praze v ulici K Radotínu 15. Tehdy jsem ještě netušil, že o půl roku později budu tuhle adresu pomalu křičet ze spaní.

Pár dnů na to se mi ozvala velice milá a sympatická paní (nebo slečna?) s tím, že by ráda zorganizovala bezplatný svoz mého fotoaparátu. Vše by mělo být velice rychle opraveno a během týdne bych měl mít foťák zase doma. Paní byla maximálně vstřícná a snažila se vše domluvit dle mých potřeb. Tomu říkám přístup k zákazníkovi a řešení situace! Já měl ale zhruba dva týdny do velice důležitého focení a nemohl jsem si dovolit, aby se dodání nedej Bože opozdilo. Dohodl jsem se tedy s milou a sympatickou paní nebo slečnou na tom, že nyní to řešit nebudeme (vždyť ten foťák je z mého pohledu v pořádku) a že se mi ozve někdy v budoucnu v další vlně svozu. Ještě, že jsem jim to tehdy neposlal!

Lednové trampoty

Nebojte, řeč nebude o inauguraci nového amerického… (sakra mám problém to napsat, natož pochopit). Ale to jsem odbočil. Bezmála půl roku bylo ticho po pěšině, což mi vlastně ani nevadilo. Fotilo se dobře, skoro žádný problém a já vlastně na to, že má můj plnoformátový miláček nějakou vrozenou vadu, snad i zapomněl (řeč je o foťáku). Je to přece můj malej černej, ne? (stále je řeč o foťáku). A pak najednou 5. ledna zvoní telefon (ne, že by mi nikdy předtím nezvonil, ale teď mi volalo nějaké pražské číslo a mně z Prahy volají jen call centra s nabídkami, které mě vždy velice zajímají). Milá a sympatická paní nebo slečna mě oslovuje jménem a říká, že mě ráda slyší a já ji vlastně taky (na rozdíl od těch call center). Opět parádní domluva, bezplatný svoz hned druhý den a ujištění, že foťák budu mít do týdne zpět, takže stihnu i to další důležité focení, které mám opět následující sobotu. Prostě postup jako z příručky „jak jednat se zákazníky, když borci v Japonsku něco při výrobě podělali a my to teď musíme řešit“. Opravdu oceňuji tento přístup, a to i ten lidský ze strany paní / slečny, který byl na jedničku.

V následujícím týdnu jsem byl lehce nervózní, zda termín dokončení servis dodrží. Nedodržel. Dokonce mi foťák totiž poslali zpět ještě o den dříve! Navíc jsem se dozvěděl, že byla vyměněná celá závěrka, takže těch cca. 18 000 fotek, které si ta původní odcvakala, je zapomenuto a já mám po roce a půl v podstatě nový foťák! Wow! Jsem nadšen, píšu blahořečící mail milé a sympatické, děkuji, raduji se.

Foťák si donesu domů, zběžně zkusím, zda funguje, a o dva dny později jdu na reportážní focení (čili na to, kde máte okamžiky, které se již neopakují, a vy je zkrátka musíte kvalitně zachytit). První fotka – rozmazaná. Druhá fotka – rozmazaná. Sakra Honzo, dnes nemáš svůj den nebo co?! Protahuji se, ladím nastavení, zkouším ostření na statických objektech a různých ostřících bodech. Buď jsou ty objekty rozmazané i ve skutečnosti nebo je něco hodně špatně. Nutno podotknout, že tuto akci fotím každý měsíc a podmínky jsou totožné, takže už mám docela v oku, jak co nastavit, odkud fotit, a doposud bylo vždy všechno v pohodě. Zatímco se okolo mě nadále odehrává spoustu rozmazaných okamžiků, mě zalévá studený pot. Do toho mě navíc začíná něco tlačit do pravé dlaně….

Do Prahy a zpátky, doPrahy a zpátky, dopr…

Front focus jako prase! Dojde mi záhy poté, co v rychlosti zkoumám špatně zaostřené fotky. Jedná se o chybu, kdy Vám fotoaparát sice hlásí, že je na daný bod zaostřeno správně, avšak v reálu ostří několik centimetrů, ba dokonce až metrů před focený objekt. Chyba byla tak velká, že jsem ji nedokázal minimalizovat ani tzv. jemným doladěním AF v menu fotoaparátu. A co mě to sakra tlačí to té dlaně?! Aha, hm, odlepující se grip (to pogumování, za které foťák držíte). Ten mi v servisu také měnili zřejmě proto, že je potřeba jej odlepit, aby se mohli servismani k závěrce dostat. Vrchol hororu, který se tímto oficiálně mění v komedii a mně nezbývá než se smát, protože plakající fotograf nevzbuzuje ve svém okolí příliš velkou důvěru.

Akci jsem dofotil tím stylem, že jsem např. ostřil na osobu vzdálenější, abych měl zaostřenou bližší osobu, kterou jsem původně zaostřit zamýšlel. Zbytek snad zamaskuji v postprodukci. Poznat to sice půjde, ale po zmenšení, po doostření, po setmění, po pár sklenkách vína a po uploadnutí to běžný uživatel Facebooku snad neuvidí. Snad. Snad se zrovna nestane něco, za co bych za jiných okolností vyhrál Czech press photo, ale kvůli front focusu z toho nic nebude! Aha, já vlastně nefotím pro noviny, takže alespoň to je v pořádku.

Víkend jsem tedy strávil testováním automatického ostření, abych se ve své diagnóze utvrdil (jako v diagnóze foťáku, svou diagnózu znám už dlouho). Udělat ostrou fotku se mi povedlo skutečně jen výjimečně, u zbytku pokusů tělo ostřilo značnou vzdálenost před objekt. Přichází vystřízlivění z původního nadšení, které jsem z pražského servisu ještě před pár dny pociťoval. Píši reklamační mail a průvodní dopis, ve kterém jednotlivé problémy popisuji, přikládám fotku, vyjadřují politování nad touto situací a doufám, že příště už bude vše v pořádku. Může se to přece stát, člověk vstane špatnou nohou, nemá svůj den, je toho hodně, zkrátka nějaká (respektive nějaké) chyby mohou prolézt skrz výstupní kontrolu servisu (pakliže nějaká vůbec existuje). Posílal jsem jim sice foťák, který byl v podstatě v pořádku a oni mi vrátili nepoužitelný kus, ale co už.

Milá a sympatická paní nebo slečna odepisuje snad do hodiny, omluví se za způsobené komplikace, sice na mě zkusí (pravděpodobně na popud servismana) něco ve stylu, že je možná chyba v objektivu (všechny mé objektivy byly doposud bezchybné a na jiných tělech fungují stejně dobře), načež ji ujišťuji, že chyba je na 100% v těle a je způsobena jejich servisním zásahem. Každopádně domluva je opět perfektní, a tak hned druhý den jede můj foťáček opět na výlet do Prahy.

V mezičase, kdy znovu putuje pod ruce pražského Nikonu, se o této pobočce na internetu dočítám velice „hezké“ věci. Mnoho negativních zkušeností ostatních kolegů mě začínají utvrzovat v nemilém faktu, že tohle asi nebude úplně až tak výjimečná situace. Dokonce jsem se zde setkal s několika názory, že se vyplatí poslat foťák raději do servisu v Rakousku či v Německu, pokud si tedy chci uchránit své duševní zdraví. Někteří zde popisují i hroznou komunikaci ze strany servisu – v tomto případě mám naštěstí zcela opačnou zkušenost. Komunikace je prozatím výborná a můj problém je řešen takřka okamžitě. Podstatné však je, jak kvalitně, že ano.

Z výletu se mi tělo fotoaparátu vrací opět za necelý týden a na servisním listě se dočtu, že AF těla byl seřízen a vše bylo, jak napočítám, 2x zkontrolováno (před a po opravě), z čehož usoudím, že by přece mělo být konečně vše v pořádku. Jistě tušíte, že kdyby tomu tak skutečně bylo, byl by tento článek buď vůbec nevznikl, nebo by to byla pěkná nuda.

Po první fotce se sice lehce zaraduji, jelikož je dokonale ostrá, další vystřízlivění však přichází po vyzkoušení ostatních ostřících bodů. Zkouším několik dnů, vycvakám několik stovek fotek (vtipkuji a přeháním, že s takovou bude na nové závěrce brzo opět nafoceno přes 18 000 snímků), jak v reálných situacích, tak na schématech sloužící přímo pro testování front a back focusu. Nakonec docházím k závěru, že vyladěn je pouze středový ostřící bod, přičemž u ostatních je front focus stále patrný. Pravda, chyba už není tak velká jako předtím, nicméně při clonách okolo f/2 je přesné zaostření na oko takřka nereálný počin (podotýkám, že fotím jen pevnými skly od Nikonu a podotýkám, že jsem portrétní fotograf). Tato chyba je nejvíce zřetelná na krajních ostřících bodech. Abych dosáhl +/- správného ostření po celé šířce ostřícího pole, musím v menu nastavit jemné doladění AF na cca. +7. Jsem si samozřejmě vědom faktu, že citlivost ostřících bodů směrem ke krajům hledáčku klesá, určitě by však tato odchylka neměla mít za následek takovou míru front focusu, že je potřeba ji doladit v menu. Navíc před první opravou bylo vše v naprostém pořádku, v podstatě jsem tehdy nepozoroval rozdíl mezi ostřením na středový nebo úplně krajní bod. Zkrátka a dobře, opět špatně odvedená práce. Smutně koukám na fotky z prosince a div, že nezamáčknu slzu, když si vzpomenu, jak skvěle se ještě před měsícem s foťákem pracovalo. Alespoň, že ten grip už v pořádku drží.

Takže si to shrňme, začátkem ledna jsem poslal do oficiálního servisu takřka bezchybný fotoaparát, který se řadí mezi TOP modely značky. Začíná únor a foťák je pro mé účely dost špatně použitelný. Jasně, můžu nechat vyladění AF v menu pro všechny objektivy na +7, ale říkám si, proč bych to dělal? Kdo mi zaručí, že toto nastavení (které mimochodem samotný výrobce v manuálu příliš nedoporučuje, jelikož může ovlivnit ostření na nekonečno, respektive zkrátit zaostřovací vzdálenost) například negativně neovlivní ostření mých budoucích objektivů? A proč bych se měl spokojit s pocitem, že je na mém docela drahém produktu, který byl do doby před servisním zásahem v pořádku, něco špatně? Píšu tedy další mail (stále velice slušně a věcně, jelikož ta milá a sympatická paní nebo slečna za to přece nemůže). Odpověď už sice nepřichází tak rychle jako dříve a mail už neobsahuje žádné politování nad vzniklou situací, nicméně opět je vše dobře domluveno. Balím tedy do krabice včetně těla (a svých posledních kapek trpělivosti) pro jistotu i dva objektivy, ale důrazně upozorňuji, že je zasílám pouze z důvodu výstupní kontroly autofocusu s mým tělem (upřímně totiž doufám, že se mi posléze nevrátí včetně rozladěného těla i rozladěné objektivy, pak bych byl už opravdu vážně rozladěný). Za ten měsíc již znám řidiče přepravní společnosti jménem a má důvěra v pražský servis je na tom velice podobně jako rtuť teploměru v těchto mrazivých dnech. Říká se ale „do třetice všeho dobrého“ (což je vlastně docela špatně zvolený citát, jelikož nic dobrého mi od nich zatím nepřišlo), dávám jim tedy poslední šanci. Jsem rozhodnut, že pokud se mi foťák opět vrátí s nějakou chybou, zkusím jej poslat do Rakouska.

Konečně snad happy end

Fotoaparát se mi opět vrací za necelý týden a přiložený servisní list mě ujišťuje, že tělo bylo opět vyladěno a vyzkoušeno jak na mých, tak testovacích objektivech a žádný chyba již nebyla nalezena. Jdeme tedy opět zkoušet a testovat. S radostí musím říct, že nyní už opravdu vše vypadá dobře. Proč to nešlo hned po první opravě? Pár dní na to opět fotím onu reportáž a můj foťák se konečně chová jako dříve. Má důvěra v něj sice vlivem lednové anabáze lehce ochabla a pociťuji tendence paranoidně hledat špatně zaostřené snímky, nicméně je potřeba si uvědomit, že občas to prostě ujet může, častěji mě, méně často technice. Každopádně výsledky již odpovídají tomu, co od tohoto stroje očekávám. Hned druhý den fotím i první letošní portréty a také mám pocit, že se autofocus chová standardně. Uf! Omlouvám se svým sousedům za tu ránu, jež způsobil kámen padající přímo z mého srdce.

Přes všechna příkoří oceňuji komunikaci pražského Nikon servisu a také to, že mě celý tento příběh nestál ani korunu. Zároveň je obdivuhodná rychlost, s jakou mé zakázky řešili, nicméně je otázkou, zda právě rychlost nebyla na úkor kvality (2x). Možná by to chtělo zapracovat na důkladnější výstupní kontrole po každém servisním úkonu, přeci jen se jedná o zařízení, která nejsou zrovna levná a pro mnoho klientů představují nástroj jejich obživy. Budu zkrátka doufat, že takové kolečko reklamací oprav není u této pobočky standardem. Zároveň však doufám, že jejich služby už nebudu pokud možno nikdy potřebovat.