Renáta

Když z města pomalu odchází zima, zanechává za sebou chodníky měnící se v nepřekonatelné zástupy jezer, promáčené travnaté plochy plné psích překvapení, všudypřítomnou sůl, rašelinu a v kombinaci s ostravským ovzduším celkově zašedlý obraz zmáčené metropole. Jakási daň za pár dnů pohádkově bílého města. Celé to vlastně působí docela ponuře, a tak první portrétní série tohoto roku se ponese trochu v tomto duchu.

Mnoho lidí nemá městskou zimu obecně příliš rádo. Já mám rád pouze tu, ve které vydatně sněží. Tu ladovskou. Město se halí do bílého závoje, noční tmou poletují vločky okolo pouličních lamp, kopce vypadají jako pocukrovaná bábovka a když se ztišíte, zjistíte, že se změnila i akustika města. Jakoby se toužilo zklidnit a alespoň na chvíli si vychutnat tu mrazivou krásu. Vše se zdá pro jednou veselejší. Jako když na jeden večer přikryjete starý dřevěný stůl plný prachu a koleček od sklenic bílým svátečním ubrusem. Nevím, asi mi to připomíná dětství. Možná je to způsobeno pouze jakousi komprimací vzpomínek v mojí hlavě, spíše to však přičítám globálnímu oteplování, ale mám dojem, že v dětství jsem takové zimy zažíval každý rok, a to i několik týdnů v kuse.

Nynější realita zimy je povětšinou docela pochmurná. Mráz, žádný nebo minimum sněhu a především smog. Šeď, smrad, bláto, chlad, hnus. Když výjimečně jeden večer vydatně nasněží, druhý den se město mění v jednu velkou rozbředlou břečku. Cestou do práce připomínáte baletku, jež obratně poskakuje mezi dírami v chodníku, které jsou nyní využity coby malá jezírka, avšak bez leknínů a bez labutí. Tam, co v létě bývala tráva, je dnes neprostupná bažina. Znáte tu situaci, kdy je louže tak velká, že nejde ani přeskočit, okolo je jen bláto od kterého si nechcete zašpinit boty, a přitom máte strach, že když do louže nebojácně vstoupíte, tak se ponoříte snad až po krk, jelikož netušíte jak hluboká vlastně je? 🙂

Na druhou stranu mi došlo, že to všechno vlastně docela dobře podbarvuje pocity, které z velkých sídlišť typu Hrabůvka či Dubina v této době mám. Rozhodl jsem se tedy nafotit městské portréty, které by toto období nějakým způsobem pocitově zachytily. Je to zvláštní pocit, podívat se na Vám známá místa, kterými takřka denně procházíte, jiným, tvůrčím pohledem. Něco tak známého zkusit zachytit ve své tvorbě. Na závěr bych rád poděkoval Renátě za spolupráci a Lenči za asistenci.

Pokud se Vám fotografie líbí, nezapomeňte se připojit k mé Facebook stránce, Google+, či profilu na Instagramu. Stále hledám nové a fotogenické tváře! Máte-li tedy zájem o podobný styl fotek, neváhejte mě kontaktovat prostřednictvím této stránky.