Je to něco přes rok, co jsem poprvé zaznamenal kamaráda Alberta Čubu, jak v zákulisí Třech Tygrů hovoří o svém snu založit vlastní divadlo. Albert tedy šel, divadlo skutečně založil a pojmenoval jej po prostoru, ve kterém se nachází. Rád bych Vám v následujících odstavcích představil nové ostravské Divadlo Mír z mého pohledu, a to společně s fotkami ze světové premiéry inscenace „Drahoušku, co chce drink!“.
Samozřejmě, že založení nového divadla není tak jednoduchá a impulsivní záležitost, jak by se z prvních řádků mohlo zdát. Dle Albertových slov se tato vize zrodila snad už před více jak čtyřmi lety aby vyzrála v nynější podobu. Dlouho však nemohl najít vhodný prostor, až minulý rok prý omylem trochu zabloudil ve Vítkovicích, když náhodou projel okolo bývalého Kina Mír. Tou dobou opuštěná budova jej natolik zaujala, že takřka okamžitě začal pátrat po možnostech, jak si ji pronajmout a časem možná i odkoupit. To se povedlo, a tak mohla započít rozsáhlá rekonstrukce i střádání plánů na vytvoření nové ostravské profesionální divadelní scény.
Historie budovy spadá do období první republiky a je neodmyslitelně spjatá s rozvojem ostravské kinematografie. Promítání zde, později již pod názvem Kina Mír, probíhalo až do konce 80. let minulého století. Společensko-politickou proměnu po roce 1989 již ale biograf nepřežil. V dalších letech zde sídlil např. Vítkovický gymnastický klub, po jeho odchodu však začala budova chátrat. O nápravu se zasloužili až vietnamští obchodníci, kteří ji v dezolátním stavu zrekonstruovali a proměnili v „obchodní centrum“. Po další změně majitele zůstal prostor opět opuštěný, a to až do června roku 2016, kdy si ji, jak již bylo řečeno, všiml herec Komorní scény Aréna a začal zde realizovat své ambiciózní plány.
Jakže se to divadlo bude jmenovat?
Jako jistě mnoho dalších, i já jsem poprvé název divadla přijal s menšími rozpaky. „Divadlo Mír“? Zkrátka mi to asi příliš zavánělo dobou dávno minulou (takhle se to říká, ne?). „Buduj vlast, posílíš mír!“. Nicméně s odstupem musím říct, že název má své kouzlo a opodstatnění. Přímo samozřejmě odkazuje na historii prostoru, kterou mají např. naši rodiče stále v živé paměti: „Kde je to nové divadlo?“, „tam co bývalé Kino Mír“, „jo, tam jsem chodívala zamlada!“. Název navíc koresponduje s blízkým Mírovým náměstím. Určitě je to lepší než třeba takové „Divadlo Alberta Čuby“, což by mi zase trochu zavánělo menším budováním kultem osobnosti (opět ty doby dávno minulé, hm?) 🙂 Divadlo však především vrací kulturu do budovy, která z důvodu kulturního vyžití původně vznikla. Tohle já osobně považuji za velmi podstatný přínos i z hlediska lokality, ve které se nachází. Uvědomme si, že se jedná o jedinou profesionální divadelní scénu, která není situována do centra města nebo jeho nejbližšího okolí. Nevím jak vy, ale já obvod Vítkovice vnímám spíše jako velkou továrnu uprostřed města, která v kombinaci s místními „vyloučenými lokalitami“ ve mně budí pocit, že se zde sám a v noci opravdu moc pohybovat nechci (omlouvám se všem obyvatelům Vítkovic, kterých se tohle mohlo zaslouženě dotknout. Berte mě, prosím, trochu s nadsázkou). Divadlo Mír tudíž přináší kulturu do místa prošpikovaného hernami, hospodami a non-stopy, tedy tam, kde dle mého kultura žalostně scházela (pominuli samozřejmě nedaleký DOV či Ostravar arénu, ale teď je řeč o bezprostředním okolí Mírového náměstí), a to je opravdu moc dobře! Tohoto přínosu si skutečně cením a doufám, že jej dokáži ocenit i místní obyvatelé (na webu divadla se vstupenky kupují on-line a lze platit i kartou, takže hurá do toho a ceňme 😉 ).
Divadlo jako prostor pro spolupráci
Divadlo, to však není jen budova, ale především herci a inscenace. V tomto směru se Mír také trochu vymyká konvencím. V plánu totiž není vznik stálého hereckého souboru, nýbrž jakéhosi prostoru a zázemí pro spolupráci mnoha kvalitních herců, režisérů, dramaturgů, autorů divadelních her a dalších, kterými Ostrava skutečně oplývá. Na prknech Míru se tak budou běžně setkávat herci snad ze všech (nejen) místních divadel, což se, jak snad správně tuším, doposud dařilo pouze při různých menších hostovačkách, divadelních festivalech či na Shakespearovských slavnostech. I repertoár nebude zrovna tradiční, když hned při druhé premiéře to bylo vůbec poprvé, co se divadelní jeviště setkalo s původně televizní inscenací Lionela Goldsteina „Drahoušku, to chce drink!“ z roku 1986. Sám pan Goldstein se na toto představení dokonce přijel osobně podívat až z Anglie.
Mír tvoří zajímavou alternativu k ostravské divadelní scéně. Je to zkrátka něco jiného, nového a hlavně dobrého.
Já a Mír
Jak jistě víte (a pokud nevíte, tak vězte že…), již nějakou dobu spolupracuji s Albertem na kabaretním projektu Tři Tygři (více zde). Nějak přirozeně se tudíž událo, že jsem se s foťákem v ruce ocitnul i v jeho novém divadle, za což jsem skutečně rád. Totiž až když si procházíte prázdné divadlo, které není zrovna nejmenší, zmocní se Vás pocit, že zde vzniká něco velkého (ne, nikoliv ve smyslu čtverečních metrů), záslužného a že u toho zkrátka chcete být. Je obdivuhodné, když si někdo začne takto plnit své sny, a to i přes značná příkoří a finanční zátěž. Navíc sny, které obohatí, pobaví či inspirují někoho dalšího.
Zatím mám za sebou focení generální zkoušky a premiéry již zmíněné inscenace „Drahoušku, to chce drink!“, kterou režíruje umělecký šéf Národního divadla Moravskoslezského Peter Gábor, a ze které si můžete prohlédnout níže uvedené fotky. Věřím, že mě uvidíte pobíhat s foťákem i na dalších Mírových premiérách. Musím říct, že focení na tak velkém jevišti pro mě bylo novou zajímavou zkušeností. Nejsem ten typ fotografa, co si s objektivem obřího ohniska sedne doprostřed hlediště a 80 minut mačká spoušť, a tak po mě generálka vyžadovala značně odlišný přístup k přemýšlení o jednotlivých snímcích i pohybu po hledišti a jevišti, než na který jsem zvyklý např. z Heligonky. Ono když fotíte jen pevnými skly, tak Vám vlastně ani nic jiného nezbývá. Odehrává se před Vámi divadelní představení v plném nasazení, avšak bez diváků a pouze pod přísným dohledem zkušeného režiséra. Sice máte mnohem větší volnost, jelikož nemusíte mít strach, že zacláníte a rušíte diváky, kteří si zaplatili za divadelní zážitek a nikoliv za koukání na fotografova záda, ale přesto musíte být obezřetní, abyste zbytečně nevyváděli z konceptu herce a štáb ladící poslední detaily představení. Mé fotky nyní i v budoucnu budete moci spatřit na Facebooku či stránkách Divadla Mír. Časem pak možná sepíši další článek s výběrem nejlepších fotek za určité období, podobně jako jsem to udělal už v případě Třech Tygrů, takže nezapomeňte sledovat tento web nebo mou Facebook stránku.
Určitě koukněte na stránky Divadla Mír a přijďte se podívat na některou z inscenací, které budou postupně přibývat. Mír je totiž, zvláště v dnešní době, třeba budovat a pečovat o něj 🙂
Fotogalerie
[Z důvodu většího rozlišení fotek doporučuji před prohlížením stisknout klávesu F11]
