S Tomášem jsme přátelé doslova odjakživa. Vlastně si ani nevzpomínám odkdy, jelikož to bylo ve věku, ze kterého si toho člověk už příliš nepamatuje. Od útlého dětství jsme společně s jeho sestrou Marcelou běhali po Zábřežských Pískových dolech a hráli si na nejrůznější hrdiny, neskutečná dobrodružství, kreslili komiksy, nahrávali kazety a vytvářeli příběhy.
Vlastně nám to tak trochu (a Tomovi tak trochu více) zůstalo dodnes, i když v jiných formách. Zkrátka, jako děti si hrajeme a v dospělosti tvoříme. Tomáš se mnoho let věnuje psaní fantasy povídek a novel, nedávno začal i s vlastním blogem a jeho posledním dílem je povídka Harfeník, kterou si, stejně jako vše ostatní, můžete zdarma přečíst na jeho webu. Zároveň pracuje jako kreativec v TV POLAR, je tedy tvůrčí osobností tělem i duší. Svou hlavní životní roli však spatřuje především v otcovství. Mimo jiné i o tom, jaké to je být spisovatelem a zároveň tátou, jsme se pobavili v knihovně J. Trnky v Mariánských Horách, které tímto děkujeme za umožnění focení.
"Lidi okolo sebe neustále pozoruji, jsem vlastně takový společenský voyer. Jeden z důvodů, proč něco tvořit je totiž ten, že se tím člověk učí, a u psaní, jako u mnoha jiných tvůrčích disciplín, se člověk učí o lidech, které pozoruje."
(Tomáš Pytlík)
Měl by být spisovatel především dobrým pozorovatelem svého okolí? Inspiruješ se všedním životem a děláš si například nějaké poznámky, ze kterých pak ve svých příbězích čerpáš?
S fantazií se nedá pracovat v nekonečném měřítku. Když tomu nedáš reálný základ, tak to nikdo nespolkne. Je to jako v Matrixu - když je něco příliš krásné, tak to lidé nepřijmou. Fantazie má tedy různá omezení. I když píšeš karikatury, tak to musí být karikatury skutečných osob, které chodí mezi námi. Lidi okolo sebe neustále pozoruji, jsem vlastně takový společenský voyer 🙂 Jeden z důvodů, proč něco tvořit je totiž ten, že se tím člověk učí, a u psaní, jako u mnoha jiných tvůrčích disciplín, se člověk učí o lidech, které pozoruje. Někdy si od někoho vypůjčíš tohle a někdy od někoho toto, a pak vznikne zcela fiktivní postava, která je však založena na dvaceti lidech, které jsi potkal během dvaceti let. Ta postava nějak funguje, protože ti lidé taky nějak fungovali. Snažím si dělat skoro neustále poznámky, ale ne vždycky to jde. Někdy to prostě jen nechám postoupit do té zašité části mozku někde vzadu, tam to zůstane trčet, najednou se to zjeví a já si vzpomenu na někoho, koho jsem viděl v tramvaji, on dělal tohle to a já si řeknu „wow, to je přesně ten člověk, kterého zrovna píšu a ani jsem to nevěděl.“ Snažím se zapamatovat si a pohltit ze svého okolí co nejvíce.
Jsi poměrně čerstvým otcem. Jak se Ti daří časově skloubit rodinu, výchovu, práci v TV POLAR a psaní?
24 hodinový den je hloupý vynález. Snažím se to všechno skloubit pomocí priorit. Mám takový pocit, že mým hlavním smyslem života – nejen teď, ale už asi navždy – je být tátou, a to ostatní se tomu musí nějakým způsobem podřizovat. Poslední dobou docela málo spím. Abych si na tvorbu našel čas, tak vstávám každý den v pět hodin ráno. Často jsem sice úplně marný, ale občas se zadaří něco kloudného udělat.
Jak je dnes pro (zatím) neznámého spisovatele obtížné se prosadit?
Prosadit se je poměrně těžké, protože nikdy dřív nebylo jednodušší něco tvořit než právě v tuhle dobu. Těch kanálů, kterými lze tvorbu šířit, existuje spousta a také existuje spousta toho, co už bylo vytvořeno. Knihkupectví jsou doslova narvaná knihami. Já se orientuji prozatím pouze na internet, takže mám webové stránky www.tomaspytlik.cz, mám Facebook, kde nepravidelně a velice málo přispívám, ale když už přispívám, tak to stojí za to 🙂 Snažím se tedy publikovat touto cestou, protože asi jako jeden z mála praktikujících spisovatelů není mým primárním cílem napsat knihu, která bude vytištěná na papíře. Je to samozřejmě ten svatý grál, ke kterému se všichni blížíme. Myslím si ale, že nejdříve se člověk musí řádně naučit tomu řemeslu, aby pak nebyl jen jeden z tisíce, aby ta kniha, kterou po sobě zanechá, něco málo historii znamenala.
Považuješ svou manželku Jarku za svého „ideálního čtenáře“?
Moje žena je rozhodně jeden z mých prvních čtenářů a je to ideální čtenář v tom smyslu, že si hrozně vážím zpětné vazby, kterou mi dává. Hodně lidí se mě ale ptá, jestli je mi inspirací a já většinou odpovídám, že je mi spíše kotvou. Ale pozor, myslím to v dobrém! Když člověk něco tvoří, tak se často stane, že se do toho zamotá a dojde v té tvůrčí křivce na úplné dno. Neví čí je, která bije, která z těch padesáti verzí, které napsal, je vlastně ta pravá. Moje žena mě vždycky připoutá k tomu reálnému světu, a vždy, když se topím v sebepochybnostech a v příběhu samotném, tak ona je ta pevně zaseknutá kotva a já mám tedy lano, po kterém můžu zase vyšplhat zpátky a dostat se z tvůrčí krize někam nahoru. Tam to rozdýchám a tam už je dobře. Díky tomu se pak můžu opět znova potopit do temných hlubin tvorby.
Ostrava a spisovatel, jde to dohromady? Považuješ toto město za dostatečně inspirativní? A co ty a zdejší literární komunita?
Ještě před pár lety, kdy jsem měl lokny až po lopatky a hrál Tenacious D na kytaru, jsem odsud chtěl pryč. Přišlo mi to tady hrozně neinspirující a prázdné, bez fantazie a šedé. Je ale fakt, že Ostrava se za posledních pár let brutálně změnila. Z toho betonu a šedi kvetou úžasné věci. Teď už nemám lokny, kytara je trochu zaprášená a z Ostravy se mi nechce. Možná je to tady trochu díra, ale je to moje díra 🙂 Nacházím zde věci, které jsou inspirující. Koneckonců, když si přečtete mou povídku Neobuté dobrodružství Selbyho Ippsena, tak zjistíte, že je to vlastně hodně ostravský příběh. Kdybych tady nežil, tak bych to asi takhle nenapsal. Co se ostravské komunity týče, jsem tak trochu osamělý vlk, jelikož se snažím skloubit těch tisíc věcí dohromady. Po večerech spíše tátuju, než abych chodil někam na čaj a na diskuzi. S ostravskou komunitou se tak stýkám spíše jen online.
Jako místo k focení sis vybral knihovnu, ke kterým máš jistě velmi blízký vztah. Jsi s nabídkou ostravských knihoven spokojen? Je pravda, že do nich chodíš čichat ke knihám?
Já chodím čichat ke knihám do knihkupectví. Jestli uvidíte podivného týpka, který si prohlíží knihu, nenápadně prsty hladí přebal a pak, když se nikdo nedívá, si přičichne, tak to budu s největší pravděpodobností já. Do knihovny čichat nechodím, protože tam ty knihy už přece jenom toliko nevoní, a pokud voní, pak ne po věcech, ke kterým by jeden chtěl čichat 🙂 Spokojený s nabídkou knihoven rozhodně jsem. Dlouhou dobu jsem chodíval do knihovny, pak jsem si dal takovou technickou přestávku, protože jsem měl hrozně moc knih a lidé mi kupovali hrozně moc knih, takže jsem trávil čas nad nimi. Pak jsem se stal tátou, zchudl jsem a vrátil se zpátky do knihovny 🙂 Když jsem pak začal koukat do těch knihovnických katalogů, tak jsem se posadil na zadek z možností, jaké všechny knihy mám na dosah ruky. Dokonce jsem se i ke knihovně přestěhoval, takže mi stačí vstát a dojít, byť třeba v županu, pár metrů a mám na dosah literaturu od počátku věků až do včerejška.
Kdyby byla Ostrava městem, ve kterém by se odehrával děj tvé další povídky, jaký by byl její hlavní hrdina? Bylo by to veselé nebo spíše chmurné čtení?
Myslím, že by to bylo čtení chmurně veselé a vesele chmurné. Hlavní hrdina by byl docela obyčejný chlápek, protože to nejlepší na příbězích je, když se obyčejný člověk dostane do neobyčejné situace. To je ten prapříběh, který se neustále opakuje. Asi by se to odehrávalo v zastrčených uličkách, někde pod rezivějícími trubkami Dolní oblasti Vítkovic. Šlo by o takový oprýskaný příběh, ale v té své oprýskanosti by byl vlastně docela pěkný.
Co Tě na psaní nejvíce naplňuje?
Mám hrozně rád příběhy a psaní je vlastně jeden ze způsobů, jak se nějakým příběhem úplně nadchnout a nechat se jím unést. Je to taková druhá strana mince čtení. Vlastně úplně neumím říct, čím přesně mě to naplňuje, jen vím, že kdybych to nedělal, tak bych byl asi lepší pracant, možná i lepší táta, ale určitě bych nebyl úplně kompletní. Je to zkrátka ten dílek mě, který tam nějakým způsobem musí být, protože když tam není, tak je to špatně.
Sledujte projekt Umělci Ostravy na Facebooku, Instagramu nebo se přidejte k Facebookové skupině. Další umělce a více informací o projektu naleznete zde.
