Herec Igor Orozovič se narodil v Praze, kde také aktuálně působí v činohře Národního divadla. Ač tedy není ostravským rodákem, přesto je jeho umělecký i osobní život s Ostravou již neodmyslitelně spjat. Jsem proto velice rád, že přijal mé pozvání do projektu Umělci Ostravy.
Po absolutoriu DAMU získal angažmá v Národním divadle moravskoslezském, a tak právě Ostrava byla místem, kde začala jeho herecká kariéra. Dlouhých pět let byla jeho druhým domovem a zajisté v něm zanechala nesmazatelnou stopu, po které se také opět rád vrací zpět. I po svém odchodu do pražského Národního divadla totiž zůstal Ostravě věrný, a to nejen kvůli nostalgickým vzpomínkám, ale také díky Divadlu Mír, kde účinkuje v hlavní roli komedie Jak důležité je mít Filipa. S Igorem jsem se poprvé setkal již v roce 2012 při natáčení videoklipu kapely Outsiders a nyní se samozřejmě pravidelně setkáváme právě v zákulisí Divadla Mír. Tohoto nadaného a charismatického herce můžete kromě divadelních rolí znát také z filmů Fotograf, Milada a z dalších, ale také z televizních seriálů, jako jsou Kriminálka Anděl, Rapl, Polda či Mordparta.
„Ostrava je pro mě láskou ve všech směrech“
(Igor Orozovič)
Jsi herec, ale také zpěvák, hudebník, skladatel, textař, kabaretiér a malíř. Která z těchto uměleckých rolí ti je nejbližší a jak to všechno dokážeš časově skloubit?
Nedokážu. Je to boj a vždycky nějaká složka trpí a úpí, že se jí nevěnuji. Ale tys mě uvedl jako nějakého génia. Všechno jsou to jenom záliby. Umění má tu výhodu, že se nedá změřit jeho profesionalita. Kdyby nějaký opravdový skladatel mrknul na moje písničky a na to, jak je zaznamenávám, tak by mu asi zaskočil rohlík. A malíř nejsem už vůbec. Prostě mě výtvarno baví. Ale rád třeba dělám koláže, protože u nich člověk nemusí mít naučené to řemeslo a využívá umění jiných. Když jsem teď ilustroval naši knihu Calembouru, zvolil jsem vychytrale linoryty. Ty totiž mají tu výhodu, že i blbý obrázek vypadá hezky. Proto je dělají i děti ve školce... A já. Jinak je mým hlavním oborem samozřejmě herectví. Tomu už asi úplně neuniknu. I když teď zrovna mám období, kdy se snažím dát prostor ostatním ventilům a odmítám třeba i natáčení, abych se mohl trochu věnovat hudbě, výtvarnu… Koníček někdy naplňuje víc než zaměstnání.
Od roku 2009 se Ostrava na pět let stala tvým druhým domovem. Jaký sis s k ní vytvořil vztah a jak ovlivnila tvůj umělecké i osobní život?
Ostrava, to je pro mě černé srdce se třemi vykřičníky. Ale pozitivně myšleno. Černé – protože je černá a jiná než jakékoliv město světa. A srdce – protože je pro mě láskou ve všech směrech. V lidském směru je to srdce vztahové – našel jsem tu lásku, opravdovou, milostnou a spoustu dalších v podobě přátel. Srdce i kvůli dalším překrásným moravským dívkám. A srdce pracovní. Bez Ostravy bych nebyl. To, co jsem se tu naučil, jaké lidi potkal, jaké příležitosti jsem měl… To je krása. A vždycky, když se do ní vracím, těším se a nostalgicky mi buši to moje srdce.
Vracíš se do Ostravy často?
Občas si dám pro radost Donaha! v Divadle Jiřího Myrona. Ale diář mi to dovolí tak jednou za půl roku. Ovšem díky tomu, že jsme rozjeli Jak důležité je mít Filipa v Míru, jezdím teď do Ovy skoro každý měsíc. A jeden z důvodů, proč jsem na tu krásnou nabídku kývnul, byl i ten, že zas budu mít spojení s Ostravou. Takže ty cesty bývají technicky pracovní, ale vnitřně ani trochu. Je to pro mě výlet spojený se spoustou rituálů – vždycky se snažím stihnout aspoň procházku na náměstí, dát si cibulačku v Au pére tranquille, medailonky v Promilích nebo kebab na Stodolní... A pokud možno skončit v Lese. Díky těm místům a vůním cestuji zpět v čase a vzpomínám, co všechno jsem tu zažil. V tomhle ohledu jsem nedávno zažil největší šlehu. Neměl jsem totiž ubytko, a tak jsem přespal u kolegyně Petry Lorencové. Ona je v bytě, kde jsem dřív bydlel já. A to byl tedy flashback jak… To jsem nezažil.
Máš pocit, že se Ostrava nějakým způsobem od dob tvého angažmá v NDM změnila?
Tak mám to většinou jen na otočku. Teda kromě Coloursů v létě, jejichž areál je zrovna úchvatnou známkou změny. Jinak to vidím hlavně na přibývajících podnicích v centru, které vypadají pestře a skvěle, což je asi důkaz změny a rozvoje, i když do nich stejně moc nechodím. Jinak tu změnu nemám až tak na čem pocítit. Ale možná ani nechci. Ono je to asi tak jako s hodně dobrým kámošem – přejete mu, ať se mu daří a ať se rozvíjí dobrým směrem, ale chcete, aby v jádru zůstal stejný.
Představ nám svůj Cabaret Calembour. Vystupujete s ním pouze v Praze?
Nejlepším představením by bylo samotné představení, takže všechny srdečně zvu. Bohužel kvůli nabitým diářům zvládáme horko těžko pražské reprízy. Ale už několikrát jsme rozjednali účinkování na festivalu DreamFactory, tak to snad jednou klapne. Aspoň malou ochutnávkou mohou být naše dva radiové Kalavečery na vlnách, které vlají někde v éteru na i-vysílání Českého rozhlasu. Jinak jsme autorské divadlo tria Šotek–Orozovič–Suchý z Tábora. Říkáme, že si tím odskakujeme z velké na malou. Tedy z velké činohry k divadlu malých forem. Píšeme si texty písní, skečů, her, dialogů, já k tomu autorsky obstarávám hudbu, vždy hranou živě Orchestrem Calembour. A prostě bavíme sebe i diváky. Letos slavíme desátou sezónu a v rámci oslav jsme vydali u nakladatelství Paseka knihu Všechno nejlepší, plnou těch nejlepších textů – tedy všech. A chystáme další slavnostní akce: velký lednový koncert v Malostranské besedě, výstavu, premiéru a na závěr sezóny velký gala večer ve stylovém Theatre Royal. Takže fofříky.
Začínal jsi v Národním divadle moravskoslezském a nyní jsi v angažmá v pražském Národním divadle. Můžeš tyto zkušenosti porovnat?
To by bylo na dlouho. Hlavní rozdíl je asi ten, že i když jsou oba „nároďáky” kolosy, tak v tom ostravském přeci jen vládlo komornější klima. Ale musím říct, že v Praze se nás šéfovi Danielu Špinarovi povedlo docela stmelit a vzniká tam slušná parta. Makáme na tom všichni. A rozdíl je i v divácích. V Praze je publikum různorodější a řekl bych méně fandící. Někdo chce moderní divadlo, někdo takzvané klasické, někdo neví, co chce… Je prostě těžké uspokojit všechny. Pořád musíme něco obhajovat.
Jak se cítíš v Divadle Mír? Liší se nějakým způsobem hraní v Míru oproti jiným divadlům?
Jak jsem už naznačoval, je to prostě balzám. Skvělá hra a skvělí lidé. Obdivuju Alberta Čubu, je to střelec! Strašně jemu a všem v divadle fandím! Budují, budují a vybudují! Rozdíl úplně nemůžu posoudit. Hraju jen jednu inscenaci, ale cítím, že diváci přicházejí vždycky v dobré náladě a přichystaní se dobře bavit. Jejich energie pak pomáhá odpálit naše hraní a celou komedii.
Když se zamyslíš nad svou hereckou budoucností, vidíš se spíše na divadelním jevišti, nebo na plátnech kin a televizních obrazovkách?
Já to moc neřeším a nikam to netlačím. Základem jsem asi divadelní herec a mám toho tolik, že hodně natáčení neklaplo jen kvůli diáři. Ale chci samozřejmě i točit. Navíc s přibývajícími zkušenostmi si natáčení začínám více užívat. Ale jak říkám, co přijde, to přijde.
Hra Božská Sarah je údajně pro Ivu Janžurovou splněním dlouholetého snu. Je i pro tebe splněním snu hrát po boku takových ikon, jako je například právě paní Janžurová? Jaké jsou tvé další herecké sny?
Někdy se splní sen, který se nám ani nezdál. A to je tenhle případ. Já si nesedám ze všech ikon hned na zadek, i když si jich samozřejmě vždy vážím. Spíše ale čekám, co přinese osobní zkušenost. Hraní v Božské Sarah jsem dokonce nejdřív odmítl, protože jsem neměl čas, ale paní Iva mě do toho stejně uvrtala a já jsem za to neskonale vděčný. Zahrát si s ní takhle jen ve dvou tak krásný text, to je opravdu jedna z nej divadelních zkušeností. A taky je to prča. Raději moc nesním, páč se to nemusí vyplnit. Od paní Ivy se ale inspiruji a plním si sny sám. Jedním je Cabaret Calembour a druhým takový divadelní projekt: už několik let nosím v hlavě námět na příběh o Bezrukém Frantíkovi – legendární postavičce českých dějin, o které nikdo neví. Na červen chystáme s Tomášem Dianiškou a jeho partou z divadla Pod Palmovkou premiéru. Setkáme se tam i s Terezkou Dočkalovou – Ostraváci vědí. Tak držte palce!
Sledujte projekt Umělci Ostravy na Facebooku, Instagramu nebo se přidejte k Facebookové skupině. Další umělce a více informací o projektu naleznete zde.
