Umělci Ostravy: Pavla Gajdošíková

Pavla Gajdošíková je divadelní herečka, která má angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče a hostuje také v Divadle Mír. Narodila se v Otrokovicích a do Ostravy ji přivedlo studium na Janáčkově konzervatoři. Krom herectví se věnuje hudbě a své kapele Tamala.

Tato přátelská a půvabná herečka má talentu na rozdávání, čehož si v uplynulém roce všimly i poroty uměleckých a divadelních cen. V jednom měsíci totiž získala moravskoslezskou kulturní Cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky za nejlepší ženský herecký výkon v roce 2018, obojí za roli Maryši ve stejnojmenné inscenaci Divadla Petra Bezruče. Své umělecké kvality však neprokazuje pouze na divadelních jevištích, ale také na poli hudebním. Hraje na několik hudebních nástrojů, skládá hudbu, píše texty a zpívá. Pája je zkrátka výjimečná osobnost ostravské umělecké scény a já jsem velice rád, že se stala součástí mého projektu Umělci Ostravy.

„Ostrava je věrná, člověka jen tak neopustí.“

Cena Jantar a Cena divadelní kritiky za nejlepší ženský herecký výkon v jednom měsíci. To je tedy něco. Co pro tebe tato ocenění znamenají a při kterém z galavečerů jsi byla více nervózní?

Byla jsem nervózní na obou večerech. Je to vlastně pocit, který hercům není obvykle úplně známý a příjemný, protože v momentě, kdy vcházejí na jeviště, většinou vědí, jak reagovat. Často je totiž jednodušší se skrýt za roli, než být sama sebou. Obou těchto ocenění si ale samozřejmě velice vážím, je to pro mě velká čest. Ceny Jantar jsou skvělý nápad už jen z toho důvodu, že se na jednom místě potkají snad všichni umělci Ostravy a Moravskoslezského kraje, takže se můžu pobavit i s těmi, se kterými se obvykle vůbec nesetkávám, například s panem Jindřichem Štreitem. U Cen divadelní kritiky to bylo zase trochu jiné, byl to odlehčenější večer plný zajímavých osobností, který se nesl v divadelním duchu.

Obě ceny jsi získala za herecký výkon ve hře Maryša Divadla Petra Bezruče. Považuješ tuto roli za svou doposud nejvýznamnější, či dokonce životní?

Vlastně nevím, co je to „životní role“, nikdy jsem ani neměla vyloženě vysněnou roli. Mám asi štěstí, že mě Maryša potkala, protože je to role, která mi přináší mnoho radosti v divadelním i osobním životě.

Lze najít nějakou podobnost mezi Pavlou Gajdošíkovou a Maryšou? Je ti tato postava něčím blízká nebo podobná?

Ano, myslím, že v mnoha směrech jsem vycházela především ze sebe. Samozřejmě jsem nikdy nepocítila krutosti, které mrštíkovskou Maryšu potkají. Na kafe bych s ní ale klidně ráda zašla.

V dubnu proběhla v Divadle Mír derniéra hry Bůh masakru. Jak na tuto komedii budeš vzpomínat a bude ti z nějakého důvodu chybět?

Bude mi moc chybět. Vždycky jsem byla před tímto představením nesvá z toho, co řekneme, co neřekneme, co zahrajeme, co nesmíme a co bychom měli a nakonec to stejně bylo úplně jinak. Takže ano, velké dobrodružství to bylo, ale v tom nejlepším slova smyslu. Bylo boží hrát se skvělými kolegy, jako jsou Béďa Kaluža, Ondra Brett a Káča Vainarová, kterých si herecky velmi vážím a kteří umí mimo jiné i velice dobře improvizovat. A Dušan Urban jako režisér? To se jen tak nezažije. Odnáším si jen samé hezké vzpomínky.

Jaké to bylo hrát manželský pár s Josefem Kalužou, který je zároveň tvým bývalým partnerem? Promítla se nějak změna vašeho vztahu i do postav na jevišti?

Bylo fajn, že jsme se mohli pohádat na jevišti a pak jsme se už nemuseli hádat doma. 🙂 Bylo také zajímavé vidět, jak by to v našem vztahu vypadalo, kdybychom byli každý úplně jiný, než ve skutečnosti jsme. Spíš to byla sranda. Jsme ale samozřejmě profesionální herci, takže osobní vztahy na jeviště nebereme.

Po derniéře Boha masakru se budeš v Míru objevovat nadále ve Dvou úplně nahých mužích. Jak se ti v Míru líbí? Chtěla by sis zde v budoucnu zahrát zase nějakou další velkou roli?

Určitě ano, ale momentálně mám trochu problém s časem a vlastně díky bohu za to. Naháči jsou první mírové představení, byla jsem tedy svědkem úplných začátků. Albertovi Čubovi a vůbec celému týmu držím pěsti, protože takové divadlo, jako je Mír, v Ostravě do té doby nebylo a hezky tak doplnilo ostravskou divadelní scénu, která je v rámci republiky mimořádná. Na jedno město je tady dost kvalitních divadel, každé je jiné, každé má svůj směr a diváky. Mír přinesl přesně to, co Ostravě chybělo.

Narodila ses v Otrokovicích. Co tě přivedlo do Ostravy? Dokážeš si představit, že by ses kvůli práci v budoucnu přestěhovala např. do Prahy?

Do Ostravy mě přivedlo studium na ostravské konzervatoři. Ač jsem tehdy ještě netušila, co je to konzervatoř a co je to Ostrava. Je to zkrátka jiný kraj než ten, ze kterého pocházím. Tohle město mi ale hodně přirostlo k srdci. Ostrava je věrná, člověka jen tak neopustí. Jediné, co bych jí vytkla, je ovzduší, ale jasně, že asi nejsem jediná. Musím uznat, že leden a únor je docela krutý, možná proto jsou místní tolik rázní a odolní a jen tak je něco nevyvede z míry. Co se týče stěhování, nevím. Žiju v podstatě ze dne na den, moc neplánuji, takže nevím, co bude.

Herectví však není tvou jedinou uměleckou disciplínou. Pověz nám, jak ses dostala k hudbě, co pro tebe hudba znamená a představ nám svou kapelu Tamala.

Narodila jsem se do folklorní rodiny, takže jsem od malička hrála na cimbál, na flétnu a chtěla jsem hrát na kytaru. Vlastně jsem nikdy předtím neměla nic společného s divadlem, k tomu mě dovedla až první hostovačka ve hře Šumař na střeše ve zlínském divadle. Vždycky jsem chtěla mít kapelu, zpívat a psát písničky a s kapelou Tamala se mi to konečně povedlo. Mám radost, že tam mohu být s muzikanty, jako je Lukáš Hradil, Tomáš Rossi a Honza Drozd. Kdyby ses ale zeptal, jaký styl hrajeme, tak ti to stejně neřeknu, protože to vlastně nevím. Funguje to u nás tak, že já napíšu text a hudbu a kluci to promění do nějaké poslouchatelné podoby. Zkrátka společně tvoříme, děláme aranže a rádi bychom co nejvíce koncertovali, ale s mým časem je to někdy bohužel dost složité.

Jaké máš s touto kapelou ambice a proč tedy na profesní úrovni nakonec zvítězilo herectví před hudbou?

Tak do roka bychom rádi natočili desku. V této době je ale těžké prorazit s vlastními skladbami a snažit se dělat něco, co nikdo jiný nedělá. Konkurence v hudbě je obrovská a každý si tak trošku hlídá svůj píseček. Člověk by si měl plnit své sny a já beru kapelu jako své dítě a sen, který stále nemám úplně uzavřený. Ideální by bylo dělat hudbu i herectví najednou.

Jak tvůj umělecký život ovlivnil folklor?

Asi nikdo se nevyhne svým genům a kořenům. V mém případě: díky bohu! Folklor má v sobě spoustu krásných a moudrých myšlenek. Zachycuje naše tradice, naši historii i běžné a každodenní chvíle. Vychází z opravdových životů. Určitě mě tedy inspiroval i v psaní.

Sledujte projekt Umělci Ostravy na Facebooku, Instagramu nebo se přidejte k Facebookové skupině. Další umělce a více informací o projektu naleznete zde.