Jako divadelní herci kráčíme den co den po prknech, jež neznamenají svět, nýbrž našimi světy již dávno jsou. Co místo, to jiná scéna, co scéna, to jiná inscenace, co inscenace, to jiní herci a co jiní herci, to pokaždé jiné masky. Kolik takových masek skýtá váš šatník?
Ony masky si totiž nasazujeme přesně podle toho, na jaký „bál“ se to zrovna chystáme. Se značnou noblesou (nám hercům vlastní) tak efektivně před ostatními herci/diváky ukrýváme to, co v tak vybrané společnosti přeci nesmí být nikdy viděno. Nasazujeme přesně ty masky, které se od nás na tomto místě a v tento čas očekávají, respektive, které si okolnosti vyžadují. Co na tom, že masku z druhé strany smáčíme slzami nebo se pod ní naopak koušeme do rtu, abychom se celé té absurditě nevysmáli přímo do jejich prázdných očí. Hlavně nevypadávat z role, hlavně držet si masku pevně na obličeji, tak pevně, až jí snad sami jednou uvěříme. Vždyť divák má tak bystré oko, tomu nic neunikne, i když má dost starosti s tou svou…
Někteří si touží masku z nenadání strhnout z tváře, improvizovat, používat repliky mimo scénář, vykašlat se na ostatní i na režisérův řev. Konečně se naplno vysmát těm, co se se svými maskami tolik milují. Jako by se nám však naše vlastní maska smála přímo do tváře. Promlouvá k nám, snad proto, že si je utopií té představy natolik jistá. Přesvědčuje nás o své jedinečnosti. Jak to ale vlastně poznat, když jsme svou pravou tvář již dávno ztratili a každou tu masku přijali za svou? Napůl divadelní rekvizita a napůl nic. Bez masky jsme přeci neviditelní a přesto tak zranitelní, přesto tak nazí. Divadlo, bál či svět okolo neustále pulzuje a naléhá, rychle tedy zpět k tomu šatníku, vždyť pod maskou je tak bezpečno! Díky Bohu za hrstku těch, kteří nás i bez jakékoliv masky vidí, obdivují a milují.
Za spolupráci na těchto portrétech děkuji mé kamarádce a herečce Těšínského divadla Janě Ondruškové. Za vytvoření masek speciálně pro toto focení pak panu rekvizitáři téhož divadla.
Veškeré mé fotografie naleznete v sekci Fotogalerie.